Nepříjemnost
5. kapitola
Na březen to byl teplý den ale v červené kápi jí horko nebylo. Všude kolem ní byla zábava v plném proudu. Hlasitá hudba hrála, děti se smály a cukrová vata voněla. Jane si prohlížela stánek se soškami svatého Marcuse, zatímco se Bella pomalu ovívala vějířem, kterým si chránila tvář před sluncem.
"Která se ti líbí, děvče?" zeptal se prodavač italsky.
Bella se na něj usmála a chytla Jane za ruku. Obě měly bílé rukavice s červenou krajkou.
Jane vzala do druhé ruky dřevěnou sošku ve stejném červeném plášti, jako měly ony. "Tady vypadá Marcus směšně, nemyslíš?" ukázala Belle.
Bella se naklonila, aby líp viděla. "Ach, ano. Tady je rozkošně ošklivý. Tu mu musíme koupit. Kolik stojí?" sladce se usmála na prodavače.
Zčervenal a otevřel pusu, ale nic neřekl. Holá hlava se mu na slunci leskla potem.
Bella naklonila hlavu a čekala.
"Zadarmo," vypravil ze sebe. "Je to dárek pro vaši dceru."
Dotkla se dojatě hrudi a pak mu sáhla na předloktí. "Skutečně? Jste si jistý?"
Přikývl a díval se na ni s přihlouplým úsměvem. "Ano."
"Jste tak laskavý. Děkujeme," kývla na něj s úsměvem. "Vážíme si toho."
"Ano," souhlasila Jane a zpěvavě pokračovala. "S matkou si toho velmi vážíme."
"Zabalím vám ji," nabídl se a natáhl ruku.
Jane mu sošku podala. V jasném slunečním světle její dlouhé rukávy bíle zářily a detailní červená krajka na rukavičkách vypadala hravě a sofistikovaně zároveň.
Rychle jim sošku zabalil a podal v papírové dárkové tašce se znakem Volterry. S Jane se na něj ještě jednou usmály a pokračovaly v obhlídce stánků dál. Přešli do úzké přeplněné uličky, která byla ve stínu.
"Třikrát mladší sestra a jednou dcera. Nevím, co si o tom mám myslet," poznamenala Jane pobaveně.
"Ale prosím tě," povzdychla si Bella, sklapla vějíř a chytila ji kolem ramen. Plášť se jí rozhrnul a ukázal elegantní bílé šaty, stejné, jako měla Jane, a červené punčochy. "Sestra je lepší než matka, ne? Dřív tě rozčilovalo, když tě považovali za mou dceru."
"Protože jsem asi tak milionkrát starší," protočila Jane oči za slunečními brýlemi. "Musím říct, že tvá italština už je skoro dokonalá. A za chvíli si budeme muset vyměnit čočky, ty tvoje jsou skoro rozpuštěné."
Bella přikývla a upravila si sluneční brýle na nose. "Děkuju. Tamtem podchod?" zeptala se.
Jane se rozhlédla a přikývla. Svižně ale stále lidsky rychle tam přešly. Bella sáhla do malé bílé kabelky, která se jí pohupovala na předloktí a prohrabávala se pouzdry s čočkami. "Modré, zelené nebo hnědé?"
"Modré, ale ty, co dobře kryjí."
Bella přikývla a podala jí je: "Jedna ledově modrá, která láme srdce."
Jane si povzdechla, protočila oči, ale vzala si je. Bella ji podržela tašku, brýle, i rukavici, zatímco si vyndávala staré a brala si nové.
Belle začala v kabelce vibrovat mléčná destička. S povzdechnutím ji vylovila a přijala hovor. Nad destičkou se vznášela Felixova hlava. "Ano?" vyzvala ho bez pozdravu.
"Máme situaci na náměstí."
Okamžitě se vydala na cestu. "Co se děje?"
Felix zmizel ze záběru a místo něj teď rozmazaně viděla bledou postavu ve stínu průjezdu, jak se svléká. "Člověk?"
"Ne."
Jane šla vedle ní a přikázala Felixovi: "Sledujte ho, nezasahujte. Jestli vyjde ven, okamžitě ho zakryjte a odveďte dovnitř."
Bella kývla. "Jestli vyvolá pozornost, svedeme to na CGI. Špatné PR nějaké firmy, kterou potom rozcupujeme v novinách. Dokud neudělá nic, co by nás prozradilo, nemáme na základě čeho jednat."
Felix přikývl a vypnul hovor.
"Po vnitřních hradbách ke kostelu a u sochy doprava kolem klenotnictví?" navrhla Jane.
Bella přikývla.
Jane se rozběhla a Bella za ní. Během dvaceti vteřin stály na kraji náměstí Svatého Marka. Jane ukázala na průchod s upírem. Vypadal mladě a zrovna si sundával druhou botu.
"Doufám, že má trenky," utrousila Bella. "Jsou tu děti."
Jane se pousmála a poznamenala: "Felix s ostatními jsou připraveni."
Bella si toho taky všimla. Zkontrolovala sílu svého pole. Stále pokrývalo všechny členy gardy, jako vždy, když byli venku. Zajistit, aby slavnost proběhla v klidu a veselí, bylo dnes jejich úkolem. Většinou jen splynuli s turisty a užili si krásného dne. Případně se zbavili zlodějů nebo zpacifikovali ty, co dělali problémy. Tak, aby to pro toto městečko byl ten nejšťastnější den v roce. Ale dneska se zdálo, že mají skutečnou práci.
Svižně se s Jane proplétaly davem červených kápí, aniž by si jich někdo všiml. Upír už si sundal i kalhoty.
"Nemá trenýrky," zanotovala Jane.
"Kuš, nebo ti zakryju oči." Zamlaskala. "Takhle pohoršovat mládež."
Jane natáhla krk a stoupla si na špičky. "Jediná, kdo je pohoršený, jsi ty. A hele, už jde ven."
Bella se do teď soustředila na lidi kolem a upíry stahující se kolem průjezdu. Až teď si ho skutečně prohlédla.
"To si ze mě děláš prdel."
"Zas tak dechberoucí to není," hádala se Jane. Naklonila hlavu. "Ano, viděla jsem větší."
Hned jak na něj dopadly sluneční paprsky a začal zářit, obestoupili ho upíři v červených kápích. Žádný člověk si ho nevšiml.
"To jsem nemyslela," sykla Bella. "To je Edward Masen."
Jane se usmála, ale nebylo to pěkný. "Jak je to vlastně dlouho?"
"Nevím, šedesát let?" pokrčila rameny. "Kdo by to počítal." A pokračovala v pozorování divadla před sebou.
"Výborně. Striptýz bychom měli. A teď se prosím vraťte do stínu," pronesl Felix znuděně.
Edward zmateně otevřel oči a rozhlédl se. Zjistil, že je obklíčený. Kývl a okamžitě udělal těch pár kroků zpět. Kruh kolem něho zůstal celou dobu neporušený.
"Neslyším vás," řekl a zmateně se rozhlížel.
"Na rozkazy reagujete dobře, takže zřejmě ano," prohlásil Felix tónem, jako by mluvil s dítětem. "Aftone, ať se proboha zakryje."
Afton Edwardovi okamžitě podal stejný červený plášť. Ten se bez námitek oblékl.
Přistoupily k Felixovi a Bella si dala záležet, aby jí kápě zakrývala z Edwardovy strany tvář. Ten ale veškerou pozornost upíral na usmívající se Jane.
"Zdravím," řekla líbezně jasným hlasem.
Bella se usmála. Ten hlas milovala. A sliboval zábavu.
"Děkuji za tak nezdvořilé narušení našich oslav," pokračovala Jane.
"Ti lidé oslavují, protože si myslí, že vás svatý Marcus," vyplivl to jméno jako urážku, "vyhnal z města pryč."
Jane během jeho proslovu naklonila hlavu, rukou, na které měla pověšenou dárkovou tašku, si sundala brýle a zamrkala.
"Takže ses je rozhodl svým jedinečným představením odsoudit k smrti?" Našpulila rty. "Vždyť víš, že lidé o nás nesmějí vědět. Víš to, že?"
"Zabijte mě, ne je."
Jane se zasmála, jako by slyšela dobrý vtip. Pak lehce přimhouřila oči.
Edward vykřikl a zhroutil se na zem. Celé jeho tělo ztuhlo v křeči, ale téměř okamžitě povolilo.
Bella teď držela Jane za rameno. "To stačí, prozatím," vysvětlila Jane zlehka. "Pojďme dovnitř a tam to dořešíme. Není třeba prát špinavé prádlo na veřejnosti."
Jane naznačila úklonu hlavou. "Ano paní, jak si přejete."
Zmátlo ji to, ale usmála se. Měla stejné postavení jako Jane. Nikdy jí paní neříkala a už vůbec se neukláněla. Ale jestli si chce hrát, nebude jí bránit.
Edward se teď tvářil, jako by viděl ducha. "Bello?" A zase vykřikl bolestí, i když tentokrát to bylo krátce.
"Budeš projevovat patřičný respekt," zasyčela Jane.
"Aftone, Davide," odveďte ho okamžitě dovnitř," přikázal Felix. "Paní, jaké máte pro nás rozkazy?" zeptal se jí Felix.
Belle zacukal koutek. "Není nutné, abychom si slavnost kazili všichni. Zůstaňte tu a pobavte se," pronesla stejnou intonací, jako Aro.
Felix přikývl a uklonil se. "Děkujeme, paní."
Ostatní následovali jeho příkladu, poděkovali, uklonili se a zmizeli v davu.
Edward stál mezi Aftonem a Davidem s pusou dokořán. V bílých rukavičkách tleskla. "Tak ať už jste uvnitř." Oba přikývli. Chytili Edwarda za paže a odvedli ho nenápadnými dveřmi pryč.
Jakmile zmizeli, Felix se okamžitě objevil.
"Vážně?" Bella ho praštila do ramene.
Zaculil se na ni. "Můj nápad to nebyl."
"A taky sis to užívala, to nepopřeš," zahákla se do ní Jane. "Ten tón, to zatleskání, ts, ts, ts," zakroutila hlavou. "Dokonalé."
Bella se usmála. "Felixi, dej prosím vědět Arovi, co se stalo. Odvedu ho do cely, než si na něj Aro udělá čas. Pak se můžeš vrátit k oslavě."
Přikývl. "Hned to udělám." A zmizel.
"Půjdu s tebou," prohlásila Jane.
"To nemusíš, budou se mnou Afton a David."
Tvářila se, že to zvažuje. "Anebo můžu jít s tebou. Je pošleme sem, ať dávají na oslavy pozor a můžou se i pobavit. A já se budu bavit, až se Edward bude vytáčet."
"Nejsi dnes nějaká krvežíznivá?"
"Ne," zavrtěla hlavou. "Jedla jsem včera. A copak ty ho nechceš vidět, jak se krčí a snaží se pochopit, co tu děláš?"
Bella se usmála. "Máš pravdu. Možná bych se trochu pobavit mohla. I když jsem doufala, že ho už nikdy neuvidím. Ale stejně by mě zajímalo, co mu tentokrát přelítlo přes nos."
"A není to jedno? Kdys ho viděla naposledy?"
"Když mi bylo sedmnáct." Zamračila se. "Myslím. Nebo to bylo šestnáct? Po tom, co mě opustil, se pohádal s ostatními, ale zůstali v kontaktu. Carlisle mu občas zavolal a tak. O mně se ale vůbec nebavili. Problém nastal, když se je rozhodl navštívit. Zrovna u nich byli děti i s Jacobem a s Leah. Zavolal jim a Carlisle mu nedovolil přijet. Ale slyšel Jacoba a Emmetta i s holkama přes telefon. Naštval se, zjistil, že se mnou nepřerušili kontakt a že dal Carlisle přednost nám a že se s kamarádíčkuje s vlky. Prý řekl i něco o mně. Nevím, co přesně řešili, Carlisle mi to nikdy nechtěl prozradit, ale Edward se strašně rozčílil. Zavolal sem."
"Komu volal?"
Pokrčila rameny. "Asi se dostal jen k oficiálnímu číslu. Zvedl to tehdy recepční. Edward nadiktoval vzkaz. Anonymně. Recepční to tehdy donesl Caiovi. My jsme tehdy byli s Arem a s Marcusem v Rumunsku, pamatuješ si?"
Jane přikývla. "Bylo to tehdy, jak Aro s Vladimirem soutěžil, kdo zvládne být šílenější?"
"Se Stefanem jste se nad nimi krásně ošklíbali." Pousmála se Bella.
Pokrčila nonšalantně rameny. "Má dobrý smysl pro humor."
"Kdy mají v plánu přijet?"
"V dubnu."
"To je příští měsíc." Zvedla významně obočí.
Jane se vřele pousmála. "Já vím. Co bylo na tom vzkazu?"
"Že se Olympijský coven spojil s vlkodlaky."
"Olympijský? Tím myslel Cullenovi, že?"
Bella přikývla. "Přesně."
Jane pískla. "Tak to musela být síla."
"Byla. Měl jediné štěstí, že sem nepřijel osobně. Caius by měl problém počkat na náš návrat."
"Takže co se stalo? Vůbec si to nepamatuju."
Pousmála se a objala ji kolem ramen. "Stefan na tebe udělal opravdu velký dojem. My jsme to řešili tehdy po telefonu, nebylo nutný se vracet domů. Dohodli jsme se, že Aro oficiálně zavolá Carlislovi a informuje ho. A mezi ostatní to tak nějak prosáklo. Tobě jsem se o tom jen tak okrajově zmínila. Nechtěla jsem se moc rozrušit, napravení vztahů s Rumunskem bylo důležitější."
"Jo, tak to si už pamatuju. Ale tos to zmínila jen hodně okrajově. Bylo to jak dlouho, tři roky potom, co jsi se k nám přidala?"
"Šest. Ten čas se ti ještě dost plete."
"Tak šest. Ale i tak to bylo štěstí. Kdyby to udělal předtím, než ses přidala, nebo než tě Carlisle dal do kupy, byly byste všichni mrtví."
Bella přikývla. "Přesně. Tím jedním telefonem kvůli uraženému egu mi málem zabil celou rodinu. Nechal by vyvraždit všechny v La Push, zabil by moje děti a i Cullenovi. Možná, že by celé městečko Forks lehlo popelem, jen pro jistotu na ochranu před genem."
"Poslali bychom tam většinu jednotek. Nikdo by nevěděl, co se stalo. A pak bychom tam něco odpálili, aby to bylo jako nehoda. Kdo ví, jestli by se vám podařilo nás přesvědčit."
"Doteď mě to děsí. Nebylo by to pěkný."
"Nikdy jsem nevěděla, že to bylo tak vážný. Myslela jsem si, že byli všichni naštvaní hlavně proto, jak tě pustil k vodě."
Bella se pousmála. "O tom ani moc lidí neví. Tobě jsem to tehdy řekla. Ale v podstatě nikdo nevěděl, co za trosku ze mě bylo."
"Fakt ho nenávidím."
"Jo, to tady většina."
"A proč se s ním vlastně nic nedělalo?"
"Oficiálně jsme nevěděli, že to byl on. A taky oficiálně neudělal nic špatného. Pouze varoval ohledně porušení zákona. Tak jsme to nechali vyšumět. Dělali jsme, že se nic nestalo. Jen jsme upozornili Carlisla. Esme ho tehdy okamžitě vyloučila z rodiny. A Carlisle s ní souhlasil. Ostatní ho už ani tehdy neměli moc v lásce, ale tohle je nakrklo."
"Teď ho tady všichni sežerou."
"Že? Taky jsem si říkala. Ale málem způsobil masakr neskutečných rozměrů, takže není divu," pokrčila rameny Bella.
Jane se rozhlédla a navrhla: "Tak co, jdeme ty dva zachránit?"
"Že ty se na něj těšíš?"
"Možná trošku," připustila. "Jdeme teda?"
"Jasně. A když si pospíšíme, stihneme se vrátit na koncert té zpěvačky, co tak nesnášíš."
"Strašně to tahá uši," postěžovala si.
"Jo," souhlasila. "To jo." Vešli dovnitř a rychle proběhli chodbou do jedné ze vstupních místností. Hluk z oslav sem doléhal jen velmi tlumeně.
"Můžete jít zpátky, postaráme se o to," usmála se na Aftona s Davidem.
"Ano paní," smrtelně vážně přikývli, uklonili se a zmizeli.
Kousla se do jazyka, aby se neusmála. To si ještě bude muset se všemi vyřídit. A v příští hře Monopolů je rozdrtí.
Jane obcházela Edwarda a prohlížela si ho. Byla mu sotva pod prsa, ale přesto to vypadalo že se scvrkává on. "Paní?"
Povzdechla si. "Ano, Jane?"
"Mohla bych s ním hrát?"
"Jsem si jistá, že než bude soud, budeš mít času dost."
Vykulil na ni černé oči. "Bello, co ti to udělali?"
Jane přimhouřila oči a on zaskučel bolestí. Tentokrát ale vydržel stát.
Zachichotala se a teatrálně si sundala brýle. "Ale Edwarde, drahý, neudělali mi vůbec nic."
Tvář se mu znechuceně stáhla. "Udělali tě jednou z nich. Jsi teď stejná bestie, jako oni."
Naklonila hlavu co nejvíc to šlo a dlouze se na něj zadívala. "Jane."
Tentokrát bolestí křičel.
"To by prozatím stačilo."
Jane ihned přestala.
"Chtěl jsem tě ochránit," zachraptěl. "Vidím, že marně."
"Ale ne," vytáhla obočí. "Měla bych ti vlastně poděkovat. Mám teď mnohem lepší život, než bych měla kdy s tebou."
Podíval se na ni s odporem. "Piješ lidskou krev. Nemáš duši. Už nejsi ta Bella, co jsem znal."
"Naštěstí ne," přikývla. "Mnoho věcí to opravdu zjednodušuje."
"Mohla jsi mít rodinu. Být šťastná. Ale zahodilas to."
"Paní Isabello?"
Zvedla ruku. "Ne Jane, zatím ne. Je to zvláštní ale pleteš se ve všem. Půjdeme?" Nečekala na odpověď a vydala se směrem k celám. Byla to dlouhá cesta. Jane ji následovala a po chvilce uslyšela i Edwardovy bosé kroky.
"Pověz, proč jsi dnes přišel?"
"Moje snoubenka je mrtvá."
Zastavila a podívala se na něj. Tak v tom s ním soucítila. "To je mi líto. Jak zemřela?"
Mlčel.
"Edwarde?" otočila se na něj.
Měl zatnutou čelist.
"Paní?"
Zvedla ruku. "Ne, Jane." Přistoupila blíž k němu. Měl ji těsně pod nosem. Ucouvl až ke stěně. Přišla za ním. Stále tak nepříjemně blízko. "Co se jí stalo, Edwarde?" zeptala se šeptem.
Polkl. "Zabil jsem ji."
Ztuhla. Přinutila se pousmát a naklonila hlavu. "Nejsi ten typ, co by trhal hlavy. Znali jsme ji?"
Zavrtěl hlavou. "Byla člověk."
Přimhouřila oči, ale Jane byla ta, co promluvila: "Vysál jsi ji do sucha."
Zavřel oči. "Ztratil jsem kontrolu. Je to tak lepší. Její duše je zachráněná."
"Ty pokrytecký bastarde," zakroutila Bella hlavou a zase se rozešla. Slyšela zaskučení a pak se za ní rozešla i Jane s Edwardem. "Řekni. Nechtěls nebo jsi ji nedokázal přeměnit?"
Mlčel. Chodbou se rozléhalo jen klapání jejich podpatků.
Dala si záležet, aby její kroky byly dlouhé a pohupovala se v bocích. Červený plášť za ní vlál. "Hádám, že to je stejně jedno. Jsi k pláči." Povzdechla si. "Ale asi by ti mohlo udělat radost, že jsem skutečně využila času, cos mi dal."
"Nemohlo to být ani deset let," řekl tiše. "Nevypadáš o moc starší."
"Ne. To máš pravdu." Automaticky se dotkla palcem prstenů pod rukavicí. "Ale vdala jsem se. Jsi na mě hrdý?"
"Opustilas ho."
Zdvihla obočí a podívala se přes rameno. "Co má ten tón znamenat? Jistěže jsem Jacoba neopustila. A moje žena tě nesnáší, jen abys věděl."
"Žena?" vyplivl.
Zasmála se a zase se podívala před sebe. "Netvař se tak šokovaně. Nikdo v mé rodině tě nemá rád. Pamatuju si, že plánování tvé smrti výborně utužilo její vztah s Rosalie. Náš manžel to samozřejmě věděl, proto to téma navrhl. I když v té době jsme byli samozřejmě všichni teprve zasnoubeni."
"Co to vedeš za zvrácený život?"
"Tak moment," zastavila se a prudce se otočila. Široká bílá sukně po kolena kolem ní i s pláštěm zavířila. "Ty jsi vysál svou snoubenku do sucha, jak to krásně shrnula Jane, a já vedu zvrácený život?" Založila si ruce na hruď. "A aby bylo jasno: řeknu to naposledy, můj život je perfektní. Mám úžasnou ženu. Milujícího muže. Tři nádherné děti, pět vnoučat, dvě pravnoučata, diplom z práv a výbornou kariéru. A se všemi se každý rok scházím během mé měsíční dovolené. Oslavujeme tehdy výročí, narozeniny, Halloween, Vánoce i Velikonoce dohromady, hrajeme baseball, opékáme marschmallows, zpíváme a vyprávíme si historky. Všichni se na to těšíme celý rok. Jane, tobě se to taky líbilo, ne?"
"Ty ji pustíš ke svým dětem? Jste zrůdy. Obě dvě."
Ignorovaly ho a zase se rozešly.
Jane vedle ní jí odpověděla skoro zasněným tónem. "Ano paní. Vaše děti byly prostě sladké. Musím přiznat, že jsem z počátku měla obavy, ale pan Carlisle se postaral, aby mě ani bratrovi nic nechybělo a paní Alice byla velmi přátelská."
"Nemůžu uvěřit, že jsi zkazila i moji rodinu." Ale stále za nimi šel.
"Snad moji rodinu. Carlisle tě přeci vypudil."
"Za to můžeš ty," obvinil ji.
Zasmála se. "Jistěže já. Můžu za všechno."
"Je mi z tebe zle," odplivl si.
"A mě z tebe zase bolí hlava. Jane? Přeji si, aby mlčel. Pokud neřekne něco zábavného."
"Ano paní."
Bylo ticho. Bella se na Jane usmála a ta jí úsměv opětovala. Jejich kroky se zvučně rozléhaly. Jane mírně pohupovala svou dárkovou taškou.
"Takže teď děláš co? Hraješ si na Báthoryovou? Vládneš světu?"
"To moc zábavné není, že, má paní?" zeptala se jí Jane se zdviženým obočím.
Bella se zachichotala. "Ale Ara to pobaví."
Dál byli ticho. Došli až do sklepení a procházeli kolem cel. Ještě před lety byly přeplněné čekajícími lidmi. Vojáky, přistěhovalci, zločinci, spodinou. Teď jich bylo mnohem méně. Pytlíková strava se ujala překvapivě rychle. Byla pohodlnější.
Bella slyšela jejich srdce, jak bijí rychleji a rychleji.
"Držíte je jako zvířata v kleci," zavrčel.
Jane se na ni tázavě podívala a ona kývla.
Křečovitě ztuhl a podklesl v kolenou.
Zamlaskala. "Nejsi vůbec zábavný. A tihle za mříže patří."
Odfrkl si, ale byl ticho.
Sešli po točitých schodech o patro níž. Tady už nebyli mříže, ale tlusté, trezorové dveře. Upírovzdorné. Když kolem jedněch šli, ozvala se tlumená rána a zaskučení. Bella to ignorovala. Nebyla to zase až taková hrůza. Pro ty uvnitř byla nejhorší nuda a studená večere z pytlíku. Pár let, aby se mohli nad sebou pořádně zamyslet. Takové případy jako Edward ale jen čekali na soud, v jeho případě pravděpodobně končící exekucí.
Další cela byla jeho. Bella se před ní zastavila a elegantně si složila ruce na břiše. Ve světle žlutých lamp se zaleskly perly na smetanově bílé kabelce od Channelu. Původní model. Zamrkala a sladce se usmála. "Tak na co čekáš?"
Jane se postavila vedle ní. "Dovnitř," přikázala.
Edward poslechl, ale když stál uvnitř, otočil se a vyštěkl: "Tohle ještě není konec."
Začala se smát. Začalo to jako zachichotání a skončilo to v maniákálním výbuchu smíchu. Pak ho zčistajasna utnula. "Drahý Edwarde, konec byl už dávno." Kývla na Jane a ta těžké dveře jednou rukou zavřela a zatočila klikou.
Podívaly se na sebe, usmály se a rychle vyběhly zpět do vstupní místnosti.
"Ten smích se ti povedl," pochválila ji Jane. "Kdyby mohl, tak by se počůral strachy."
Děkovně přikývla a začala lovit v kabelce hnědé čočky. "Trénovala jsem ho hodně dlouho. Nebyla jsem si jistá, jestli mám začít chichotáním nebo běžným smíchem a pak to vygradovat, ale myslím, že chichotání bylo dobré."
"Proč jsi to vlastně trénovala?"
Podala jí kabelku a rukavice a dala si první čočku do oka. Ty předchozí byly už naprosto rozpuštěné. "Když se Aro chichotá, tak mi to strašně leze na nervy. Tak jsem to začala dělat ostatním, když jsem je chtěla znervóznit nebo vykolejit. A fakt to funguje. Ale někdy je situace, kdy se prostě hodí smích šíleného vědce nebo čarodějnice. Tohle byla perfektní šance." Dala si i druhou čočku a zamrkala. "Dobrý?"
Jane přikývla. "Dobrý."
Nandaly si brýle a upravily si kápě i rukávy, aby nebyl vidět ani kousek jejich kůže. Vrátily se ven. Celé náměstí bylo osvícené zapadajícím sluncem a dav jásal a zpíval společně se zpěvačkou na věži.
Jane zasténala.
"Říkala jsem, že to stihneme," dloubla ji Bella do boku.
Dala si prsty do uší a zeptala se Belly: "Za jak dlouho myslíš, že bude soud?"
Pokrčila rameny a začala se pohupovat do rytmu hudby. "Dva týdny? Měsíce? Přijedou na návštěvu Amun s Kebi z Egypta a čekáme delegaci z Japonska. K tomu se musíme s Marcusem připravit na odjezd k Amazonkám. Kdo ví, kdy si všichni uděláme čas na něj? A to ani nemluvím o nových volbách do Evropského parlamentu a faktu že budeme muset nechat vyměnit oba prezidenty, jak v Rusku, tak ve Státech. Vážně, co si Caius myslel? Ti dva jsou naprosto nekompetentní a shodnou se jen na tom, že fotonová torpéda jsou super. Pamatuješ si na ty dva podobné před padesáti lety?"
Jane s prsty stále v uších zavrtěla hlavou. "Kdo si to má pamatovat?"
Bella si povzdechla. "Každopádně, jestli Ara zaujme, že zabil svou snoubenku, možná se pokusí soud posunout na dřívější termín. A nejbližší volný by byl ve čtvrtek večer."
"To nemůže!" rozhořčeně namítla Jane. "To je náš filmový večer! Čeká nás maraton původní Buffy!"
"Já vím," objala ji kolem ramen. "A Felix to zklamání nepřežije. Jen Alec si asi oddechne."
Jane si vyndala prsty z uší a chytila Bellu kolem pasu. "Tuhle jsem ho viděla, jak si v koupelně sčesává vlasy dozadu jako Spike."
"To nene!" začala se smát.
"Ano" přikývla rozzářeně Jane. "Přinutil mě slíbit, že to nikomu neřeknu. Ale takový klenot si nemůžu nechat pro sebe."
Belle začala vibrovat kabelka. S povzdechem ji otevřela a vylovila mléčnou destičku. Nálada se jí zlepšila, když viděla, kdo volá.
"Ahoj! Ráda tě vidím." Usmála se. Jane vedle ní zamávala.
"Ahoj Bello, ahoj Jane. Šťastný den svatého Marca!" popřála jim Rosalie.
"Děkujeme. Jak se máte?"
"Emmet mě vzal na líbánky. Tentokrát na Severní pól. Je čím dál nápaditější. Ta polární záře je nádherná. Někdy ji musíš vidět taky."
"Píšu si. Hádej, na koho jsme dneska narazili?"
"Na koho?"
"Na Edwarda!" řekla Jane. "Rozhodl se udělat striptýz uprostřed náměstí."
Rosalie se zamračila. "Copak se už naprosto zbláznil? Doufám, že jste mu dali, co proto."
Jane přikývla. "Bella byla úžasná. Byla bys na ni pyšná. Nechcete přijet? Bude mít soud."
Rosalie se na moment otočila a pak vedle ní stál zamračený Emmett. "Soud? Edwardův? Popravíte ho?"
Bella přikývla. "Se vší pravděpodobností. Jasné porušení dohody o utajení. Byla to sebevražda. Prý zabil svou snoubenku a dle všeho se sebou už nemůže žít," povzdychla si. "Chudák holka."
Emmett zaklel a Rosalie si založila ruce na hrudi. "Je škoda, že tak dopadl. Ale ne každý má být upírem. Ještě si to rozmyslíme." Pak se usmála vykulila na ni tmavě hnědé oči. "Můžu to prosím zavolat Leah? Prosím! Bude to můj předčasný dárek k narozeninám!"
Bella protočila oči. "Co mám s tebou dělat? A pozdravuj ji ode mě. A řekni, že ji miluju. A ať jede opatrně, na silnicích mají ledovku."
"Kdy si s ní mluvila naposledy?"
"Dneska ráno," pospíšila si s odpovědí Jane a vyplázla na Bellu jazyk. "Strašně dlouho si spolu povídaly, o novém starostovi Forks a Jacob usnul a začal chrápat."
"Jo, to zní přesně jako oni," zasmál se Emmett. "A ještě prosím vás připomeňte Jacobovi, ať už konečně využije ten narozeninový dárek, co jsem mu dal."
Rosalie zavrtěla hlavou. "A ty se divíš? Dát skok s neviditelným padákem čtyři a sedmdesáti letému dědovi? Hele, už není nejmladší."
Emmett se rozzářil a políbil ji. "To je ono. Tys na to kápla. Přesně to mu řekněte. To ho určitě přesvědčí!"
Bella naklonila hlavu co nejvíc na stranu. "Emmette, drahý, jen mi dovol tě upozornit, že jestli mi tvůj dárek zabije manžela, utrhnu ti koule a dám je v krabičce tvé ženě," prohlásila sladce.
Emmett zbledl a Rosalie ustaraně našpulila pusu. "Bello, myslím, že kolem Ara trávíš příliš mnoho času."
Jane se zasmála. "A takhle na Edwarda mluvila celou dobu. Byl z ní hotový."
Chytil se za srdce. "Ach! Nemohl bych být na tebe pyšnější."
Jeho žena mu dala pohlavek. "Bello, my už půjdeme. Nevím, co vám to tam vříská, ale nedá se to poslouchat."
Bella s Jane jim zamávaly. "Tak se mějte hezky. Ahoj!"
Když schovala kámen zpátky do kabelky, Jane se na ni významně podívala. "Já ti říkala, že to tahá za uši."
Přehodila jí ruku kolem ramen a vedla ji blíž k reproduktorům. "To sice ano, ale zpívá s vášní. A to je to hlavní. Pojďme si užít krásný večer, ano?"